Atrakce

„Už jsi to slyšel?“

„Co jsem měl slyšet?“

„No, o té nové atrakci v Dance & Cats baru, přece!“

„Jo o tom… jsem neslyšel. A navíc je mi to šumák, neboť, jak sám dobře víš, já do barů a diskoték nechodím.“

Luboš se na mě podíval jakoby nevěřícně a pokračoval v mém zpracovávání: „Už nejmíň pět lidí mi říkalo, že je to naprostá bomba a že to musím rozhodně vidět! Přece mě tam nenecháš jít samotného?“

„Ty nemáš žádnou babu, se kterou bys tam šel?“ – Nemáš, odpověděl jsem v duchu za něho. Luboš totiž mnoho krásy nepobral a navíc roli baviče či člověka společenského, mu sudičky do vínku taky nenadělily. Jak se říká – na někom se občas musí pánbůh vyřádit – ale proč zrovna na nás dvou? Musím konstatovat, že rozhodně nejsem žádný Ken, ale na druhou stranu do Quasimoda mám taky naštěstí dost daleko. Jenže při kontaktu s opačným pohlavím se vždy projeví moje plachost od přirození, kdy většinou mlčím a dívám se do země. Když to sečtete a podtrhnete, máte tu dva mladé muže, kteří ještě nebyli děvčetem vzati ani za ruku… Utěšuji se rčením, že na každou nádobu se najde poklop. Otázkou zůstává jaký…

„Ty děláš, jako bych jich měl na každém prstu deset… na rozdíl od tebe,“ dodal poťouchle.

„Vole.“

„Bů,“ zareagoval Luboš bleskově a s výrazem pekingského pinče se zeptal, „Půjdeš?“

Když tohle udělá, nemám to srdce říct mu – NE!, proto ze mě vypadlo nadšené: „Hm…“

„Paráda. Tak v pátek v osm před barem.“

Ten večer tam bylo boží dopuštění. Venku stála fronta, která čekala, až někdo z baru vypadne a uvolní místo.

„Tohle balím,“ přivítal jsem Luboše, který supěl na sraz se čtyřminutovým zpožděním, „protože na to, abych se dostal dovnitř, mi chybí blond vlasy a kozy číslo tři a větší… Nepůjdem radši na pivo?“

„Hm..“ zklamaně protáhl Luboš.

Problém zvaný Atrakce jsem považoval za vyřízený. Jenže…

Ve středu odpoledne mi mobil zobrazil Lubošovu zprávu z facebookového messengera: „ty vole, mam to“.

„co jako?“ našmatlal jsem na display.

„jak se dostat do d+c baru“

„pisu nerad, volej!“ ukončil jsem dopisovanou.

„Slyším tě a poslouchám,“ přijal jsem následný kamarádův hovor.

„Vím, jak se dostat do Dance & Cats baru!“ vzrušeně na mě vypálil.

Odpověděl jsem netečně: „Jak?“

„Potřebují brigádníky, takže sfouknem dvě mouchy jednou ranou. Uvidíme to a ještě dostanem zaplaceno. No, neber to!“

„A ty si myslíš, že si jako jedinej, kdo tohle vymyslel?“

„Asi jo, protože nás vzali.“

„Počkej, jak vzali?“

„Zkrátka, viděl jsem inzerát, nikam jsem nepsal, ani nevolal, a rovnou zašel na uvedenou adresu a domluvil to. Jakej jsem?“

„Hele, přibrzdi… Co jako budeme dělat?“

„Já budu k ruce obsluze baru a ty budeš podléhat šéfovi ochranky.“

„Jsi blbej? Copak jsem Schwarzenegger, abych moh dělat na někoho bu bu bu, chovej se slušně? Dotyčnej si mě prohlídne a v momentě, kdy zjistí, že mám ramena jak sešlapanej rejč, tak se můžu se svým bu bu bu jít vycpat…“

„To bude v poho, neboj. Nástup je už tenhle pátek v šest hodin. Budu na tebe čekat pět minut před šestou u hlavního vchodu.“ A zavěsil.

Šéf ochranky nebyl žádná hromada svalů s IQ letícího kamene. Naopak to byl sympaťák se šlachovitou a pružnou postavou. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl vycvičený člen speciálních jednotek. Stisk měl pevný a rozhodně bych od něj jednu koupit nechtěl.

„Dám ti důležitý úkol. Vidíš támhleten závěs?“ pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu. „Před něj se postavíš a za něj nikoho nepustíš. Je tam výklenek s hasičákama a rozvaděčem. Rozjetý dvojice si tam chodí užívat,“ pousmál se a pokračoval, „asi si myslí, že je tam nikdo nebude rušit… Znáš heslo španělských interbrigadistů?“

Znovu jsem hlavou vyjádřil souhlas, přitom zvedl pravou ruku se zaťatou pěstí a zvolal: „No pasarán!“

„Výborně. Jsem rád, že si rozumíme. Kdybys potřeboval na chvíli vystřídat, tak na mě kývni. Budu támhle u toho stolku vedle pódia. Někoho ti pošlu. Tak zlom vaz!“ A protože se mělo začít pouštět, zaujal jsem svou bojovou pozici – mírně se rozkročil, ruce spojil před tělem a na tvář nasadil výraz ostříleného bodyguarda.

Zábava se pomalu rozjížděla. V baru duněla muzika… (no muzika – tuc tuc tuc dunění je přesnější) a já čekal na ten zázrak, o kterém básnil Luboš.

Blížila se půlnoc a šichta se vlekla. Moc práce jsem neměl (asi jsem vypadal dostatečně drsně…) ale protáčel jsem oči v sloup při představě, že tu budu trčet ještě tři hodiny.

My jsme se přenesli na strašidelný zámek? – byla moje první reakce na odbíjenou půlnoc. Světla byla ztlumená a napětí se pomalu mohlo začít porcovat. Pódium zahalil dým a v červeném boďáku se objevil kulturista. Opálený, lesknoucí se chlap (že by olej jako ve starém Řecku?) s nepřehlédnutelně vytvarovaným svalstvem. Na sobě měl pouze látkou neplýtvající plavky a náhlavní mikrofon.

„Nastala hodina kouzel a čar! Je tu snad někdo, kdo by se jí bál?“

V odpověď zahřmělo sborové: „Ne!“

„To rád slyším. Proto neotálejme, neboť před sebou máme necelých 60 minut. Jsem přesvědčen o tom, že i dnes se mezi vámi najdou tací, kteří přijdou zazpívat v naší kouzelné seznamce, kterou nazýváme?…“

„PORNOKARAOKE!“ zahřměl sál podruhé.

„Výborně! Jste skvělí! Ovšem štěstí přeje odvážným. Kdo dnes prolomí ledy? Kdo bude ten první?“ Muž v plavečkách na pódiu ohnul pravou ruku a kulturistickým trikem předvedl své bicepsy, načež ukazovákem na dav před sebou udělal to známé gesto – pojď sem.

Panebože, to má bejt co? Z tohohle Luboš slintal? Větší kokotinu jsem v životě neviděl…

Prázdno nad hlavami lechtivé zábavy chtivých lidí, rozbila ruka. „Ano. Támhle je ten… či ta? Prosím světlo!“ přičemž namaštěný svalovec luskl prsty. Štych bleskově vylovil ze tmy zvednutou ruku. „A teď už víme, že je to on!“ Pro změnu se blýskl pózou a la Discobolos, pak se pomalu napřímil a rukama davu naznačil, aby se rozestoupil, „Uvolněte prosím místo našemu prvnímu pěvci!“ Na pódium vystoupil asi dvacetiletý kluk s rozložitými rameny, úzkým pasem, ostře řezaným obličejem osázeným třídenním strništěm a blond vlasy střiženými na ježka.

Že by plavec? – napadlo mě.

„Jak se jmenuje náš odvážný muž?“ a při tom moderující kulturista povytáhl obočí a odněkud doslova vyčaroval mikrofon, který předal dotazovanému.

„Venca.“

„Tak tedy, Václave, víš, co tě čeká?“

„Vím.“

„Super… Stevie Wondera, znáš? Konkrétně jeho megahit ‚I Just Called to You Say I Love You?“

„Znám.“

Moderátor potěšeně pokýval hlavou. „Zpíval jsi už někdy před tolika lidmi?“

„Ne.“

„A zpíváš někde?“

„No… občas u táboráku.“

„Tak to bys raději něco od Kamarádů táborového ohně, ne?“

„Ani ne…“

„Dobrá tedy. Pravidla znáš! Mikrofon máš! Na monitoru ti nabíhá text… a hudba začíná… teď!“ s kulturistovým lusknutím poslaly reproduktory do sálu první tóny dávného hitu.

„No New Year’s Day…“ spustil Venca. Musím objektivně přiznat, že to bylo překvapivě dobré. Na parketě se začaly ploužit první páry v rytmu hudby.

O co tady, sakra, jde? – lámal jsem si hlavu. Zatím vidím jen obyčejné karaoke. Zpívající blonďák se pomalu blížil k závěrečnému ‚I Just Called…‘, když se nad pódiem rozsvítila velká obrazovka a na ní:

„Výsledek rozboru hlasu:

Václav má velké svaly, velké sebevědomí a velkou nezodpovědnost.

Ovšem v posteli je výkonný s dostatečnou výdrží.

Navíc je pozorný a něžný.

Naše doporučení pro ženy a dívky tedy zní:
Po použití vrátit (několikeré opakování lze doporučit).“

Zdeněk Balcar

Kdykoli, kdekoli a cokoli přečtu. Mojí vášní je přinést příběh k uchu posluchačově ve 3D formátu (zkrátka něco mezi kinem a rádiem). Mojí snahou je docílit toho, že při odchodu z předčítání si řeknete: "Hm, to nebyl ztracený čas..." Můj příběh si můžete přečíst tady>

Komentáře

  • Ušetřete svůj čas při čtení a následném zpracování povinné četby.

    Stáhněte si zdarma audio báseň E. A. Poea "Havran". Dílo si přečtete bez toho, že budete muset otevřít knihu. Přiložené bonusy vás osvobodí od nutnosti googlovat odpovědi na zvědavé otázky kantorů.

  • Nejnovější příspěvky

  • Rubriky