Můj příběh

Kdykoli, kdekoli a cokoli přečtu. Mojí vášní je přinést příběh k uchu posluchačově ve 3D formátu (zkrátka něco mezi kinem a rádiem). Snažím je docílit toho, že při odchodu z předčítání si řeknete: "Hm, to nebyl ztracený čas..."

(Jo, a taky trochu píšu...)

Jmenuji se Zdeněk Balcar a jsem předčítač.

„Co to znamená?“ ptáte se.
„Inu, to je ten, co čte lidem z knih," odpovídám.

Jak jsem se k předčítání dostal? Docela zajímavá cesta. Vezmu to hezky popořádku.

 Jako kluka mě ani nenapadlo, že bych hrál divadlo, nebo moderoval. Sice jsem zpíval ve sboru, ale tam jsem byl jeden z mnoha (i když si pamatuji, že jsem stál v první řadě – byl jsem totiž prcek). I později, jakožto mladý muž, jsem byl jen a pouze nevýrazná šedá myš.

Zlom nastal v roce 1983, kdy jsem v kině viděl film Jak svět přichází o básníky. Byl jsem z něho nadšený a chtěl jsem být také členem takového souboru. Toho léta na chmelové brigádě jsem o tom kecal s podobně smýšlejícími kolegy studenty, ale jak to tak u takových věcí dopadá, nebylo z toho nic. I když... Jedno děvče z debatního kroužku se dostalo do divadelního souboru Mladá scéna, a když mě po nějaké době vidělo, tak se mě zeptalo: "Chceš ještě hrát divadlo?" Já chtěl a na prknech, která znamenají svět, stojím přes 30 let.

 Byla to náhoda?

Co považuji za využitou náhodu je moje cesta k moderátorskému mikrofonu v rádiu. Po revoluci se začaly v éteru objevovat nové stanice, které jsem hltal a představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybych z té bedýnky mluvil. Neudělal jsem však pro to nic! Až... Psal se rok 1996, kdy s jeho příchodem vzniklo rádio North Music. Asi v polovině ledna jsem do North Musicu zavolal, že by tam naše firma, ve které jsem tehdy pracoval, ráda zadala reklamu. Na jednání přijel, shodou okolností, jeden z tehdejších majitelů a já si pustil hubu na špacír a vyklopil jsem, že by se mi práce za mikrofonem líbila, že jsem komediant, a tudíž umím mluvit atd. Na konci jednání jsem dostal pozvánku na zvukovou zkoušku. Výsledek? Sedm odvysílaných let ve třech rádiích.

 A jak jsem se dostal k moderování? To je krásný příběh. Psal se rok 2006 a já pracoval v Rádiu Děčín. To podepsalo smlouvu s basketbalovým klubem BK Děčín o „dodávce“ moderátora na domácí utkání klubu. To se mě vůbec netýkalo, protože to měli dělat hvězdní moderátoři, kam jsem rozhodně nepatřil. Ale... Asi po 10 dnech za mnou přišla paní ředitelka a opatrně začala: „Víš, Zdeňku, že musíme do Děčína poslat jednoho moderátora?“
Povytáhl jsem obočí a čekal, co bude. „No a ty jsi poslední za kým můžu jít...,“ pokračovala.
„Jak poslední?“ já na to.
„Nikdo to nechce dělat a někdo tam jít musí...“
„Já, ale nikdy nemoderoval!“ zděšeně jsem ze sebe vypálil.
„To nevadí.“
„Ale copak já jsem nějaký Marek Eben?“ vytáhl jsem poslední trumf, o kterém jsem byl přesvědčený, že šéfovou odstřelí.
Neodstřelil. Naopak jsem byl odstřelen já: „Ale i Marek Eben byl jednou poprvé...“ pronesla klidně.

Na to šlo říci jen ANO nebo JO. A ještě jsem k tomu dostal na závěr jednu opravdu důležitou radu, kterou se stále řídím: „Moderování je z 80% o tom, že si věříš!“ A tak moderuji dodnes. Díky náhodě?

Ve VIP sekci zmíněného basketbalového klubu brigádničila jedna slečna, která byla zaměstnankyní děčínské ZOO. Skamarádili jsme se a ona mě během dvou měsíců zpracovala, abych šel moderovat velké akce, které zahrada pořádá pro návštěvníky. Další náhoda? Ovšem díky ní jsem tam dodnes?

Přenesme se do roku 2012. Vedoucí divadelního souboru Mladá scéna přišel s tím, že nám jedna bývalá kolegyně dohodila akci na zámku ve Velkém Březně v rámci akce Dny evropského dědictví. Víkend jsem si užil jako architekt, který navrhl původní budovu zámku. O rok později jsem se tam dostal znovu. Tentokrát na mě zbyla, a to doslova, role učitele kreslení hraběcích dětí (navíc jsem výtvarnou múzou nepolíbený a umím kreslit jen slohem infantilního primitivismu. Rozuměj, že zvládnu čínský kosočtverec a panáčky ve formě piktogramů). Navíc jsem návštěvníky prováděl přes 3 místnosti (na rozdíl od kolegů a kolegyň, kteří byli jen v jedné). Hodně mě to bavilo, a tak jsem se kastelána zeptal, zda bych mohl v další sezoně provádět jako běžný průvodce. Reakce byla nadšená, protože kluci se prý zrovna na tohle nehrnou... A tak se ze mě stal sezonní průvodce. Opět „jako náhodou“ na mě zůstal učitel kreslení...

 Zatím poslední náhoda, která mi výrazně zasáhla do života, přišla opět z Mladé scény. Jeden můj bývalý kolega se stal profesionálním hercem a byl v angažmá v ústeckém Činoherním studiu. Po známé aféře, která uzavřela penězovody z rozpočtu města na jeho činnost, musel řešit svoji obživu, a tak stanul na prknech olomouckého divadla. Proč o tom píši? Protože „bokem“ četl v ústeckém muzeu dětem pohádky v rámci pravidelné akce nazvané Muzeum čte dětem. Řízením osudu přišel do Mladé scény požadavek na jednoho člověka pro tohle čtení. Opět jsem nebyl číslo jedna, které by přicházelo v úvahu, ale ta výše postavená čísla dala od toho ruce pryč a tak jsem do toho spadl. Díky bohu, protože vidět spokojené dětské oči, po skončeném čtení je k nezaplacení (a jen tak mezi námi. Už jsem chytil i spokojené úsměvy rodičů. Úžasné).

Když to po sobě čtu, tak se ptám: „Jsou to opravdu jen náhody? Nebo nám vesmír přihrává do cesty příležitosti, abychom si mohly splnit svůj sen?" (aniž by se člověk zrovna přetrhl udělat něco pro jeho realizaci).

Právě přečtené dává za pravdu spisovateli Paulo Coelhovi, který ve svém Alchymistovi napsal – Když si něco přejeme, celý vesmír se spojí, abyste to mohli uskutečnit.

Za sebe, na závěr, mohu jen dodat:" Nebojte se udělat první krok, byť sebemenší, na cestě za svým snem! Důležité je, že bude! Nikdy, opravdu nikdy, nevíte co na vás čeká na dalším kroku."

P.S.

O jednom dalším vím - Předčítání pro dospělé... (a tenhle web je toho výsledkem)