Velká jogurtová loupež

„Šéfe, mám průser!“ vypálila Petra Krumplová, nejspolehlivější člověk ve firmě, když za sebou zavřela dveře.

„Jaký?“ zděsil jsem se.

„Ztratily se mi klíče od trezoru…“

Abyste rozuměli. Tam máme schované receptury našeho nejprodávanějšího jogurtu a jogurtového nápoje, které se konkurence snaží marně napodobit.

Že by šlo o špionáž, napadlo mě.

„Hm… Jak se to stalo?“

„Odskočila jsem si na záchod, a když jsem se vrátila, tak klíče v šuplíku nebyly. A…“ přešlápla z nohy na nohu, „musím na sebe, šéfe, naprášit, že jsem šuplík nezamkla… Já vím,“ dodala rychle, když viděla mé, údivem rozšířené oči, „že jsem porušila bezpečnostní směrnici, ale to se nedalo stihnout. Ono mi totiž zaškrundalo ve střevech a já musela okamžitě běžet, jinak by se stalo neštěstí.“ S koncem věty sklonila hlavu a snažila se zamaskovat stud.

„To vás, jen tak z ničeho nic, přepadl akutní průjem?“

„A to jsem přitom ráno nic špatného nesnědla. Na obědě jsem ještě nebyla. Pila jsem jen vodu a kafe o desáté,“ pokrčila bezradně rameny.

„Co jste snídala?“ rozjel jsem křížový výslech.

„Vločky s naším jogurtem.“

„Odkud je ta voda?“

„Z obchodu.“

„A káva?“

„Ta je z našeho automatu. Každý den kolem desáté si ji vypijeme s Klárou na recepci nebo u mě v kanceláři. Je to takový náš malý rituál – káva o desáté.“

„Kolik lidí ví, kam si dáváte klíče od trezoru?“

„Nevím o nikom.“

„Jak dlouho jste byla z kanceláře pryč?“

„Snažila jsem se být rychlá, ale stejně mi to trvalo asi sedm minut.“

„Když jste šla na ten záchod, potkala jste někoho na chodbě?“

„Šéfe, já měla úplně jiné starosti, než se dívat, kde kdo je…“

„Rozumím… Můžete jít… Petro,“ zastavil jsem ji, když brala za kliku, “nikomu o tom neříkejte!“

„Jasně, šéfe.“

 

 

Takže, co vím? Je 11:49. Pět minut tady, minutu ke mně, chvíli hledala klíče, tak cca tři minuty plus sedm, to je 11:33. Budu tedy vycházet z toho, že se to stalo mezi půl dvanáctou a 11:40. Je mi záhadou z čeho mohla mít tak silný průjem…

Namaloval jsem si chodbu. Vyznačil jednotlivé kanceláře a recepci.

Kdo mohl vidět někoho ke Krumplové vcházet? Určitě recepční a potom… Jasně! Částečně tam vidí z podatelny. Za tyhle dedukce by mě určitě Harry Hole pochválil. Pyšný na svůj úsudek jsem vyrazil na chodbu.

V recepci nikdo nebyl – Přestávka na oběd – přečetl jsem si na ceduli. Zamířil jsem proto k podatelně.

„Dobrý den paní Hlavsová! Mám dotaz. Vy vidíte na kancelář slečny Krumplové. Vešel k ní někdo mezi 11:30 a 11:40?“

„Nevím, šéfe. Před chvílí odtud odešla Dáša z fakturace a byla tu přes půl hodiny. Takže, bohužel…“

To jsem se daleko nedostal, povzdechl jsem si. Co teď?

Jasně, napadlo mě po chvíli. Cui bono. Jaký by měl zloděj prospěch z ukradených klíčů? Vrátil jsem se do kanceláře a začal vypisovat důvody na papír.

Že by někdo cizí?

To je blbost, zavrhl jsem tenhle směr uvažování. I kdyby se tady vyznal, kde by asi tak „číhal“?

Pak to musel udělat některý ze zaměstnanců. Proč?

Nejvíc problémů, vzpomněl jsem si na jeden internetový článek, způsobí nespokojení zaměstnanci. A kdo je nespokojený?

Za prvé ten, koho nepovýšili a bere to jako křivdu.

Za druhé ten, kdo se z nějakého důvodu považuje za nedoceněného.

A za třetí… Že by to byl někdo, kdo byl sprdnut na tři doby?

U trojky a dvojky jsem si udělal poznámku – obejít vedoucí oddělení.

Co se týče bodu jedna, ten je pasé. Už skoro rok nebylo potřeba řešit personální otázky a ani zvedat na nikoho hlas. Takže… za tím hledám prachy! To v kanceláři ale nevyřeším. Vzhůru tedy mezi dělný lid…

 

 

„Paní Karlíčková, mám otázku. Kdo má u nás ve firmě finanční problémy?“

„To by mě zajímalo, šéfe, proč si myslíte, že vám na to dokážu vodpovědět?“

„Ale, paní Karlíčková, nehrajme si na schovávanou. My všichni moc dobře víme, že vám tady neujde ani myší prd… Tak ještě jednou. Kdo má u nás finanční problémy?“

„Hlavní ekonom Korecký. Má slabost pro mladý holčičky. Co mu věk ubral na vzhledu, dohání prachama. Pak jeden z údržby, jak se jenom jmenuje… jo, Kovanda. Ten sype do automatů, a co jsem slyšela, nejhůř je na tom Franta od ajťáků.“

„Jaký Franta?“

Josef Franta. Sází ve Fortuně a je zadlužený u lichvářů. Prý mu už vyhrožují řezáním prstů.“

Poděkoval jsem, rozloučil se a běžel zjistit, kde byli ti tři zhruba před půl hodinou.

Docházka z okruhu podezřelých vyhodila Frantu, který měl dovolenou. Kovanda dle svého vedoucího odjel už před jedenáctou pro materiál na opravu stoupaček. Tramta da dá, zatroubila mi v hlavě fanfára. Ekonome, ekonome, ty holčičky ti přemístily mozek hodně nízko, když jsi musel udělat tohle. No jo, ale jak ti to dokážu?

Nic. Žádný nápad. Seděl jsem za stolem a snažil se něco vymyslet… Pořád nic nepřicházelo.

Vstal jsem a uvařil si svou oblíbenou kávu, kterou mi kamarád vozil z Ugandy. Její vůně mi do hlavy přitáhla první nápad. Kdyby Korecký chtěl ty klíče vzít, musel by vědět, kam si je Krumplová schovává a hlavně jak vypadají, protože on s nimi do styku nepřijde.

„Slečno Krumplová, můžete prosím přijít na chvilku ke mně?“

Do minuty stála přede mnou a ptala se: “Co potřebujete, šéfe?“

„Pomoct.“

„A jak?“

„Všechno nasvědčuje tomu, že to udělal Korecký.“

„Ten? To se mi nezdá… Sice se párkrát v mojí kanceláři motal. Dokonce to vypadalo, že to na mě zkouší, ale všichni tady vědí o jeho slabosti, tak jsem zůstala v klidu…“

„A když, jak říkáte, se motal u vás v kanceláři, nevyptával se na klíče?“

„Ne. Pořád mě zval na skleničku a vedl dvojsmyslné řeči. Musím říct, že mi to vůbec nevadilo. Nebýt to on, tak na tu skleničku jdu. On opravdu – zná jen pár fíglů, jak se holkám valej šrouby do hlavy,“ zanotovala Krumplová.

Povytáhl jsem překvapením obočí a podíval se na tu sympatickou blondýnku s krásným obličejem, bujným poprsím a, bohužel, s mnoha kily navíc. “Takže podle vás to udělat nemohl?“

„Myslím, že ne.“

„Hm… Tak co teď?“

Kancelář ovládlo ticho. „Já asi vím, šéfe,“ protrhla jej po chvíli Petra.

„Povídejte.“

„Víte, šéfe, já na těch klíčích mám takové udělátko, co hraje. Vždycky, když jsem si nebyla jistá, kde jsou, tak jsem ho prozvonila mobilem.“

„Petro, vy jste poklad. Doběhněte si pro něj.“

Ještě, než jsme vyšli z kanceláře, domluvili jsme se, že zůstanu na chodbě. Petra vejde do kanceláře ekonoma a nechá dveře pootevřené. Já venku stisknu volání. Jsou-li mé dedukce správné, Koreckému se bude o mladých holčičkách od téhle chvíle už jen zdát.

Krumplová provedla všechno přesně podle plánu. Stiskl jsem ikonu pro vytáčení.

Od ekonoma se žádná melodie neozvala. Přilétla z recepce.

„Je to on?“ zeptal jsem se Krumplové, když se postavila před pultem recepce vedle mě a já znovu ťukl na display mobilu.

„Je.“

„Slečno Kadeřavá, můžete mi podat tu věc, co právě hraje ve vaší kabelce?“

„No, Kláro! Proč?“

„Myslím, že nejlepší bude, když půjdeme ke mně do kanceláře.“

 

 

„Slečno Kadeřavá, čekáme na vaše vysvětlení, jak se k vám tahle hrací věcička dostala.“

„Nemám ponětí.“

„Nehrajme si tady na pátou pomocnou… Přece mi nechcete namluvit, že vám to na ten kroužek s klíči skočilo samo?“

Recepční se dívala na špičky svých bot a mlčela.

„Vy tomu nebudete věřit, ale my tady s Petrou opravdu čekáme na vaše vysvětlení.“

Ticho.

„Dobrá, když to nechcete do ouška pošpitat nám, tak to budete muset vysvětlit policii,“ zvedl jsem sluchátko a podíval se na slečnu Kadeřavou. Pořád si prohlížela špičky bot.

„To je dobře, že si tak pečlivě prohlížíte vaši obuv. Tenisky a tepláky budou v brzké době vaší jedinou garderobou…“ Konečně zvedla hlavu. Její obličej se ptal proč. „Ve vězení…“ vysvětlil jsem s úsměvem.

„Dala jsem si ho tam sama. Líbilo se mi to. Nevěděla jsem, že to hraje.“

„A teď ještě takovou drobnost. Kde je zbytek, to jest klíče?“

„U Laktomisu,“ špitla.

„Cože? U těch šejdířů a podrazáků? Skvělé!… Komu jste je dala?“

„Jirkovi.“

„Jakému Jirkovi?“

„Kuželovi. Z vývoje.“

A zbytek šel ráz na ráz. Zavolal jsem kamarádovi Zbyňkovi z hospodářské kriminálky a ten mi klíče za dvě hodiny přivezl. Ze slečny Kadeřavé vypadlo, že Petře do kafe kápla silné projímadlo a pak čekala, až zabere. Z kafíčkových sedánků věděla, kde jsou a věřila, že je Petra nestihne zamknout. Pak rychle odešla na oběd a klíče nechala v obálce na vrátnici svému milenci, protože byl zrovna mimo budovu. A tak slečna Kadeřavá přišla o práci, milence i Laktomisem slíbené peníze.

 

 

„Teda, šéfe, já nevím, jak bych vám poděkovala,“ přišla druhý den Petra s dvěma kelímky kávy o desáté.

Slečno Krumplová, je od vás hezké, že mi nesete ten nápoj, ale tuhle bžůru z automatu rozhodně pít nebudu. Když dovolíte, uvařím vám pořádnou tureckou kávu.“

„Dovolím, šéfe, a vy zase dovolte mně, abych poděkovala vám. Co byste říkal večeři u mě doma, kterou bych uvařila podle vašeho chlupatého jazýčku? Prozradíte mi, co máte rád?“

Podíval jsem se na slečnu Krumplovou a bylo mi jasné, že je zatím víc, než jen ten kus žvance. (Harry Hole by měl z mých pozorovacích schopností určitě radost.) Sice silnější holky nejsou moje krevní skupina, ale Petra má krásnou tvářičku. Velikostně velice zajímavá prsa. A taky… vyzkoušet se má přece všechno, ne?

Zdeněk Balcar

Kdykoli, kdekoli a cokoli přečtu. Mojí vášní je přinést příběh k uchu posluchačově ve 3D formátu (zkrátka něco mezi kinem a rádiem). Mojí snahou je docílit toho, že při odchodu z předčítání si řeknete: "Hm, to nebyl ztracený čas..." Můj příběh si můžete přečíst tady>

Komentáře

  • Ušetřete svůj čas při čtení a následném zpracování povinné četby.

    Stáhněte si zdarma audio báseň E. A. Poea "Havran". Dílo si přečtete bez toho, že budete muset otevřít knihu. Přiložené bonusy vás osvobodí od nutnosti googlovat odpovědi na zvědavé otázky kantorů.

  • Nejnovější příspěvky

  • Rubriky